• Úvodní stránka
  • Havlíčkobrodsko
  • Jihlavsko
  • Pelhřimovsko
  • Třebíčsko
  • Žďársko
  • Památky NPU 1
  • Památky NPU 2
  • PřístupnostNPU
  • Fotogalerie
  • Můj příběh
  • Kontakt

  • Počasí v Počátkách
    Aktuality
    Tyto sránky byly oceněny asociací Trigon Ostrava Křišťálovým kamínkem 2011.
    Dřevořezání Třešť
    5. - 6. července 2016





    Poděkování za umístnění stránek patří firmě M-SOFT spol. s r.o, Jana Masaryka 12, Jihlava
    M ů j   p ř í b ě h
    V roce 1999 mi začaly ochabovat nohy, nemohl jsem se na nich udržet, prodělal jsem různá ambulantní vyšetření a v polovině července jsem byl hospitalizován na neurologickém oddělení. Po desetidenní hospitalizaci jsem byl propuštěn domů s tím, že si mám zatelefonovat ohledně výsledků vzorku, který byl odeslán do specializované laboratoře. Je prý podezření, že mám boleriózu. Trvalo to dva měsíce, během nichž se můj zdravotní stav zhoršoval, poté jsem byl objednán na vyšetření magnetickou rezonancí (MRI). Cestu do vzdáleného města jsem si musel zajistit sám, podle lékaře v neurologické ambulanci jsem na na sanitku neměl nárok.
    Na základě tohoto vyšetření jsem byl odeslán na ortopedické oddělení do jiného města k operaci páteře.Tam zjistili, že operace nevyřeší můj stav, že je potřeba provést další neurologická vyšetření. Byl jsem převezen sanitkou na neurologické oddělení, na kterém jsem byl už v červenci. To už jsem ušel jen několik kroků, stav se neustále zhoršoval. Po týdenní hospitalizaci, už byl listopad, jsem byl převezen do jiného města na vybavenější neurologické oddělení. Nemohli stále přijít na vadu v páteři, která způsobuje moje problémy. Byl jsem objednán k poslednímu vyšetření MRI na 30. 12. 1999. I přes tuto skutečnost mi byla hospitalizace ošetřující lékařkou ukončena, marné byly moje protesty (už jsem nemohl vůbec chodit, pohyboval jsem se na půjčeném vozíku), jak se doma dostanu na toaletu atd. vozík jsem neměl, její odpověď byla, že nejsou žádný sociální ústav, vozík ať si někde půjčím, vyšetření MRI 30.12.1999 na které mne objednal primař oddělení, je prý zbytečné, že vada se stejně nenajde. Bohužel primař měl dovolenou. Bylo mi z toho dost úzko.Díky rodině, jež mi zajistila vozík, jsem se mohl doma jakž takž pohybovat, nevěděl jsem jaké zdravotní problémy mohou vzniknout.
    Vyšetření magnetickou rezonancí (MRI) jsem 30. 12. absolvoval, vada na páteři se našla, byl jsem objednán na 13.1.2000 na další, podrobnější došetření MRI. Vyšetření jsem nemohl bohužel absolvovat, 11. ledna jsem měl dost vysoké teploty, na hýždi velký zánět, hospitalizace a operace na chirurgii. Bohužel jak jsem necítil sedací část, měl jsem od přesunu z vozíku na lůžko a zpět (sedal jsem si na páku brzdy vozíku, bolest jsem necítil) pěkný zánět (dekubit). Přes hospitalizaci na chirurgii jsem absolvoval došetření MRI, kde se vada projevila byl jsem objednán k angiografickému vyšetření, které jsem i s otevřeným dekubitem absolvoval na neurologickém oddělení. Lékařka, která mne před vánoci propouštěla se nechala po dobu mé hospitalizace přeložit na jiné pracoviště. Bylo mi řečeno, že budu objednán k zákroku páteře, ale až se mi zahojí dekubit. No a ten mi léčila chirurgie rok a třičtvrtě, pak jsem přešel na jiné chirurgické oddělení v jiném městě, provedli vyšetření dekubitu, tři operace a za půl roku byl dekubit úplně zahojen. To už se psal rok 2002, v říjnu jsem absolvoval zákrok na páteři, bohužel bez výsledku, už bylo moc pozdě, další život už jen na vozíku.
    Později jsem se dozvěděl, že kdyby mne v roce 1999 ošetřující lékařka nechala přeložit na spinální jednotku (oddělení kde se starají o nově ochrnuté pacienty jak úrazem, tak nemocí), která v té době fungovala, mohla být moje situace jiná.
    Po zákroku v říjnu 2002, kdy už bylo jasné, že můj další život bude s ochrnutím dolní části těla, jsem si podal žádost na rehabilitační pobyt do Rehabilitačního ústavu v Kladrubech u Vlašimi. Byl jsem přijat začátkem dubna v roce 2003. Byl to můj první pobyt na vozíku mimo nemocnici mezi lidmi. Byl jsem strašně příjemně překvapený krásným a vstřícným přístupem všech pracovníků k pacientům. Učil jsem se tam sžít a vyrovnat se s problémovým životem na vozíčku. Rehabilitoval jsem, cvičil, posiloval horní končetiny, stabilitu polohy v sedu. Příjemné a trpělivé a neustále usměvavé fyzioterpeutky měly s pacienty hodně práce.V rámci rehabilitace jsem také absolvovalkrátký kurz řízení automobilu s ručním ovládáním. Měl jsem z toho velké obavy, naštěstí zbytečné. Po první hodině jízdy, kdy jsem si mimo jiné také zvykal po čtyřech letech na provoz na silnici, jsem si ruční řízení dost osvojil a nečiní mi žádné problémy.Při pracovní rehabilitaci byla mužská práce i tato velice užitečná činnost. Nedílnou součástí bylo také seznamování s počítačovou technikou, internetem, který byl k dispizici. Byla to pro mne velká motivace pro můj další život. Díky zkušenosti, kterou jsem zde získal, jsme si doma se sousedy nechali zavést bezdrátový internet do bytů. Po návratu koncem června 2003 jsem si nechal předělat auto na ruční řízení. Řízení auta mi šlo, potřeboval jsem vyřešit problém s přesunem vozíku do auta. Vyřešil jsem to výměnou zadních celých sedaček za dělené a pomocí vodítka na psa přesouvám vozík za zadní dveře a pak jde už jednoduše natáhnout do vozu.
    Z jara 2004 jsem byl opět na pětitýdenním pobytu v RÚ Kladruby a pak jsem se ještě zúčastnil kurzů tvorby www stránek v Centru Paraple, kde jsem poznal další přátele na vozíčku. Musím se také zmínit o příkladném přístupu k postiženým ze strany pracovníků Centra Paraple. Celá činnost Centra Paraple je pro vozíčkáře a postižené k nezaplacení. Kéž by bylo takovýchto zařízení více i na jiných místech republiky. Snad se to časem podaří, vozíčkářů bohužel přibývá.